Pozorování rostliny a terénní poznámky
Kresba začíná dřív, než se papíru dotkne tužka. V terénu jde především o to zaznamenat vlastnosti, které vzorek po několika hodinách ztratí: skutečný odstín okvětních lístků, míru průsvitnosti mladých listů, směr, kterým se stonek stáčí ke světlu, nebo to, jak celá rostlina stojí, když ji nikdo nedrží. Fotografie tyto věci zachytí jen částečně — barvu posune expozice, prostorové uspořádání zplošťuje objektiv.
Osvědčuje se vést poznámky ve dvou vrstvách. První je rychlá skica celkového habitu, doplněná šipkami a slovními komentáři přímo v obrysu. Druhou tvoří stručný záznam okolností: datum, stanoviště, počasí, fáze kvetení, počet nalezených jedinců. Bez druhé vrstvy se z kresby po roce stává obrázek bez kontextu, který nelze srovnat s ničím dalším.
Barvu je rozumné zapsat hned, dokud je vzorek čerstvý. Stačí drobné zkušební nátěry na okraji listu s poznámkou, kterou část rostliny popisují. Tento pruh zkoušek později poslouží jako opora při míchání a ušetří opakované hádání nad odstínem, který už není s čím porovnat.
- Celkový habit rostliny včetně toho, jak přirozeně stojí.
- Fáze vývoje: poupě, plný květ, odkvět, nasazený plod.
- Detaily, které zvadnutím zmizí — turgor, lesk, ojínění.
- Vůně, lepkavost, chloupky — vše, co ovlivní kresbu povrchu.
- Datum, stanoviště a stručný popis okolí.
Měření a proporce vzorku
Botanická kresba stojí a padá s poměry. Divák možná nepozná konkrétní druh, ale téměř vždy vycítí, když je květ vůči listu o něco větší, než by měl být. Proto se před samotnou kresbou vyplatí vzorek proměřit a několik základních rozměrů si zapsat čísly, ne odhadem: délku a šířku listové čepele, délku řapíku, průměr květu, délku článku stonku mezi dvěma uzly.
Měřítko kresby se volí předem a už se nemění. Nejčastěji se pracuje ve skutečné velikosti, případně v jednoduchém násobku — dvojnásobek u drobných rostlin, polovina u velkých. Detaily se kreslí zvětšené, ale vždy s uvedeným poměrem, aby si čtenář dokázal představit skutečnou velikost.
Pomáhá zavést si jeden kontrolní rozměr, ke kterému se všechny ostatní vztahují. Bývá to délka listu nebo průměr květu. Během práce se k němu člověk vrací a kontroluje, zda se kresba nezačala nenápadně roztahovat — což se stává právě u částí, které kreslíme se zaujetím.
- Zvolit měřítko a poznamenat je na okraj listu.
- Změřit kontrolní rozměr a přenést jej na papír.
- Doplnit hlavní osy a uzly stonku lehkými značkami.
- Umístit květ a listy podle změřených poměrů, zatím bez obrysu.
- Rozměry ověřit ještě jednou, než začne detailní kresba.
Kresba tužkou a následný obtah tuší
Tužková fáze má být klidná a snadno opravitelná. Vhodná je střední tvrdost, spíš H než B, a lehký tlak — hluboká rýha v papíře zůstane viditelná i po vygumování a při akvarelu se v ní usadí pigment. Nejdřív se staví celek: osy, obalové tvary, směry. Teprve pak přicházejí okraje listů, zoubkování a nasazení řapíků.
Obtah tuší není mechanické obkreslení. Linka nese informaci: silnější tam, kde je hrana ve stínu nebo blíž k divákovi, tenčí na odvrácené straně a v místech, kde tvar přechází do prostoru. Proměnlivá tloušťka odliší tuhý stonek od jemného okraje okvětního lístku dřív než jakákoli barva.
Před obtahem stojí za to nechat kresbu odpočinout a vrátit se k ní s odstupem. Chyby v proporcích se v tuši opravují špatně. Po zaschnutí tuše se tužka odstraňuje měkkou gumou v jednom směru, nikoli krouživě, aby se nezvedla struktura papíru.
Na co dát pozor při obtahu
- Nechat tuš zaschnout déle, než se zdá nutné — zvlášť v silnějších tazích.
- Nepokládat ruku na hotové linky; použít podložku pod dlaň.
- Nevést jednu dlouhou linku najednou, ale navazovat ji v místech přirozeného zlomu tvaru.
- Ponechat světlé mezery tam, kde se tvary překrývají — obrys tím získá hloubku.
Akvarel v lazurách a volba pigmentů
Akvarel se v botanické kresbě staví po vrstvách. Každá lazura je slabá, dokonale zaschlá a nese jen část výsledného odstínu. Zelená listu tak nevzniká z jedné tuby, ale z několika průhledných vrstev, kterými prosvítá papír. Výsledek je světelnější a snáz se koriguje, protože jednotlivé kroky jsou malé.
Paleta bývá záměrně úzká. Dvě žluti, dvě modři, teplá a chladná červeň a jedna zemitá barva pokryjí většinu situací a udrží kresbu barevně soudržnou. Užší paleta také znamená předvídatelné směsi: člověk si po několika listech pamatuje, kolik čeho dát, místo aby pokaždé začínal znovu.
Důležitá je znalost vlastností pigmentů. Některé jsou transparentní a hodí se do svrchních lazur, jiné kryjí a v tenké vrstvě zakalí to, co je pod nimi. Granulující pigmenty vytvářejí zrnitou strukturu, která umí naznačit povrch listu, ale u hladkých okvětních lístků působí rušivě.
- Míchat větší množství směsi, než se zdá potřeba — dobarvovat uprostřed plochy se nedaří.
- Zkoušet každou směs na odřezku téhož papíru; po zaschnutí barva světlá.
- Nechat každou vrstvu úplně zaschnout, jinak se spodní lazura rozpustí.
- Světla ponechat nemalovaná od začátku, ne je později vybírat.
- Stíny stavět barvou, nikoli přidáním černé.
